Páteční slavnostní večer v Divadle Na zábradlí byl věnován udílení Poct za alternativu. Zapráskaný mejdan uváděli Fagi a Jirka Jelínek. Všeobecné nadšení pak vyvolali hosté z Olomouce – kapela Akne auf der Stirn. Níže přinášíme jména poctěných i odůvodnění poroty.

Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčákové a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008), Petru Minaříkovi s Pavlem Řehoříkem (2009) a Vojtěchu Varyšovi (2010)

v kategorii Publikační čin roku: Bořivoji Srbovi

za uspořádání knihy Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď! věnované založení a prvním pěti – neprofesionálním – letům brněnského Divadla Husa na provázku. Impozantních 660 stran komentovaných unikátních dokumentů je podstatným příspěvkem k poznání geneze českého alternativního a studivého divadla přelomu 60. a 70. let minulého století..

Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavolu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009) a Jindřišce Křivánkové (2010)

v kategorii Objev roku: dvadlu D´EPOG

za vytváření výrazně experimentálních autorských projektů. Volné sdružení mladých tvůrců – čerstvých absolventů a studentů brněnské JAMU – za pouhé dva roky existence vytvořilo již pět inscenací, pohybujících se na hranici činoherního a fyzického divadla. V jejich tvorbě vyniká především monodramatický diptych Žena subjekt / Žena objekt, který novátorským způsobem využívá různých režijních, dramaturgických i hereckých postupů, a velkoprostorový projekt Di_sein, hledající nové výrazové možnosti performerů.

Po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009) a Davidu Mírkovi (2010)

v kategorii Producentský počin roku: doc. PhDr. Stanislavu Bohadlovi, CSc.

zakladateli festivalu barokní kultury Theatrum Kuks, který se letos konal již podesáté a který iniciuje, objevuje a přináší progresivní hudební a divadelní projekty současných umělců inspirovaných bohatou tradicí evropské barokní kultury. Duchovnímu otci myšlenky znovuzaložení divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten, jehož tradice sahá až do doby českého barokního mecenáše umění F. A. Šporka a který pracuje moderními prostředky soudobého fyzického a výtvarného divadla, což letos doložil site-specific projektem Ambrosia vracejícím divadlo do prostor křesťanských kostelů. A v neposlední řadě znovuzakladateli a již deset let provozovateli budovy Comoedien Haus v Kuksu, kde tyto své aktivity mohou Geisslers kontinuálně připravovat a realizovat.

Po Tereze Georgievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009) a Petru Boháčovi (2010)

v kategorii Osobnost roku: Adamu Halašovi

promotéru a propagátorovi české pantomimy a nonverbálního divadla, který od prosince 1998 aktivizuje celou tuto oblast svým Festiválkem Jsem spokojenej v pražském kině Aero, od r. 2008 jako umělecký šéf výrazně profiluje program Teatro Roxy/NoD, zaměřeného na široké žánrové spektrum nezávislého umění s důrazem na divadlo a performance art, a svou vášeň pro obor prokázal tento rok i jako nově jmenovaný vedoucí Katedry pantomimy HAMU.

Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005), Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové(2007), Petru Lantovi (2008), souboru Depresivní děti touží po penězích (2009) a Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a celému tvůrčímu týmu FKK (2010)

v kategorii Projekt roku: Jiřímu Sozanskému za loňský celoroční projekt vernisáží a výstav Den dvacátý sedmý věnovaných politickým procesům a zločinům 50. let minulého století, který vyvrcholil performancí skupiny Spitfire Company Procesy 10 / 48 / 7830 evokující soudní řízení z června 1950 s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými ve vykonstruovaném monstrprocesu v komunistickém Československu. Performance - svého druhu společensky očistný rituál - se konala jedinkrát (3. října 2010) přímo v jednací síni Vrchního soudu v Praze na Pankráci, kde kde Milada Horáková a další byli souzeni.

A zejména – po profesoru Ivanu Vyskočilovi (2003), profesoru Bořivoji Srbovi (2004), doc. PhDr. Janě Pilátové (2005), doc. Evě Kröschlové (2006), doc. Václavu Martincovi (2007), režisérce Evě Tálské (2008), prof. Janu Schmidovi (2009) a prof. Ctiboru Turbovi (2010) –

veřejně vyslovujeme poctu osobnosti, již nazýváme Živoucí poklad: Arnoštu Goldflamovi

dramatikovi, herci a především režiséru a od roku 1978 spolu s dramaturgem Josefem Kovalčukem duchovnímu otci přerodu nezávislé prostějovské divadelní skupiny HaDivadlo v přední scénu studiového – dnes bychom řekli alternativního – divadla v tehdejším Československu, vnášející výrazně autorskými projekty do experimentujícího divadla té doby literární a intelektuální kontext a témata, programově reflektující minulost českého duchovního prostoru XX. století. Na tuto linii navazují v současné době projekty Miroslava Bambuška a především dramaturgie Pražského komorního divadla Dušana D. Pařízka.

Od roku 2003 je organizátory festivalu …příští vlna/next wave… každoročně vyslovována a veřejně prokazována pocta významným osobnostem, projektům, objevům a činům ve sféře nezávislého a alternativního divadla. A tak již posedmé organizátoři festivalu …příští vlna/next wave… na scéně Divadla Na zábradlí veřejně prokáží poctu vybraným osobnostem a projektům. Pocty 2010 festivalu …příští vlna/next wave… byly veřejně vysloveny  dne 8.10.2010 v Divadle Na zábradí.

…příští vlna/next wave… veřejně vyslovuje Pocty 2010

Po Nině Vangeli (2003), Tatjaně Lazorčákové a Janu Roubalovi (2004), Vlastě Smolákové (2005), Josefu Kovalčukovi (2006), Ondřeji Cihlářovi (2007), Michale Pohořelé (2008) a Petru Minaříkovi s Pavlem Řehoříkem (2009) v kategorii

Publikační čin roku:

Vojtěchu Varyšovi

"rozhněvanému blogerovi" v rubrice Divadelních novin Rozhněvaní blogeři spílají divadlu, za kreativní a razantní vstup do internetového publikačního prostoru, za přínos k posílení přitažlivosti divadelně-kritických blogových bází provokativním komentováním divadelního dění, jednak v dialogu se svými generačními druhy v již zmíněné rubrice, jednak individuálními neortodoxními pohledy na divadelní dění u nás s důrazem na jeho progresivní trendy.

Po Martinu Heřmanu Frysovi (2003), Ridině Ahmedové (2004), Kabaretu Caligula (2005), Johaně Švarcové (2006), Pavolu Smolárikovi (2007), Janu Mockovi (2008), Jánu Mikušovi (2009) v kategorii

Objev roku:

Jindřišce Křivánkové         

tanečnici, herečce, absolventce Duncan Centra a studentce Katedry pantomimy na HAMU. Za její schopnost stále nového a všestranného divadelního vyjadřování, což dokládá její účinkování v mnoha projektech nezávislého divadla a spolupráce s režiséry s naprosto odlišnou poetikou, jako je Petr Boháč, David Czesany, Miroslav Bambušek  nebo Viktorie Čermáková. Ve všech si zachovává výrazovou jedinečnost a hereckou osobitost.                                                                                              

Po Jiřím Dobešovi a Zdeňku Závodném (2003), Občanském sdružení MOTUS (2004), Petru Bergmannovi (2005), Divadle Continuo (2006), Romanu Černíkovi a Evě Ichové (2007), Frantovi Sádrovi a Tomáši Lorenzu Zdenkovi (2008), Janu Horákovi (2009) v kategorii

Producentský počin roku:                                                                                                

Davidu Mírkovi

za dramaturgii nového prostoru pro kulturu a umění v Ostravě – Staré Arény, jež byla označována jako srdce kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015. Za krátkou dobu činnosti (otevřena byla v březnu 2010) se Stará Aréna stala multikulturním centrem setkávání umělců a progresivní mládeže, která jinde nedostávala prostor pro své projekty. Další jeho výraznou a kreativní producentskou aktivitou je spoluzaložení a předsednictví občanského sdružení OVArt, které od loňského roku pořádá v ostravském Dole Hlubina festival Dream Factory zaměřený na divadlo v industriálním prostoru.

Po Tereze Georgievové (2003), Jiřím Jelínkovi (2004), Viliamu Dočolomanském (2005), Miroslavu Bambuškovi (2006), Jiřím Adámkovi (2007), Janu Komárkovi (2008), Rostislavu Novákovi jr. (2009) v kategorii

Osobnost roku: 

Petru Boháčovi

režisérovi, uměleckému šéfovi skupiny Spitfire Company a řediteli a zakladateli festivalu Nultý bod. Ve svých autorských projektech propojuje různé formy, žánry a umělecké disciplíny, do kterých aktivně zapojuje umělce více profesí – tanečníky, činoherce, mimy, výtvarníky, hudebníky ad. Charakteristická a podstatná je pro něj spolupráce s tanečnicí, mimkou a choreografkou Miřenkou Čechovou a výtvarníky Jiřím Sozanským a Janem Mikem. Pod jeho vedením se Spitfire Company stala jedním z nejprogresivnějších souborů fyzického a experimentálního divadla u nás.

Po Stefanii Thórs (2003), souborech Vosto5 (2004) a Krepsko (2005),  Howardu Lotkerovi (2006), Viktorii Čermákové(2007), Petru Lantovi (2008) a souboru Depresivní děti touží po penězích (2009) v kategorii

Projekt roku: 

Janu Mockovi, Janu Hofmanovi a celému tvůrčímu týmu FKK

za stejnojmenný projekt souboru fyzického divadla FKK - neboli Frei Körper Kultur – a jeho první – uvedení od uvedení částečně proměnlivý – inscenační koncept Wir tanzen konzertriert! Jedná se o syrové pohybové představení plné extrémního nasazení, zevnitř „kantorovsky“ řízené Janem Mockem, jež je plné setkávání, dialogů, střetů, letů a pádů nahých lidských těl a jež prostředky fyzického divadla propojuje křehkost, cit a jemnost s agresivitou, bolestí, zlobou a krutostí. Ač se jedná o otevřený, svobodný a proměnlivý tvar, je celý projekt – či spíše inscenační koncept – po formální stránce (filmové projekce, svícení, hudba) dotažený ke kompozičně přesně vystavěnému celku.

A zejména – po profesoru Ivanu Vyskočilovi (2003), profesoru Bořivoji Srbovi (2004), doc. PhDr. Janě Pilátové (2005), doc. Evě Kröschlové (2006), doc. Václavu Martincovi (2007), režisérce Evě Tálské (2008) a prof. Janu Schmidovi (2009) – veřejně vyslovujeme poctu osobnosti, již nazýváme

Živoucí poklad:

Prof. Ctiboru Turbovi

zakladateli moderní české pantomimy, mimovi, klaunovi, libretistovi, režisérovi, pedagogovi, od 60. let zakladateli mnoha pantomimických souborů, zejména v "alfredovské" linii: od legendární Pantomimy Alfreda Jarryho, přes vůbec první projekt v žánru nového cirkusu u nás Cirkus Alfred, k souboru na přelomu 80. a 90. let Alfred a spol. až k aktivnímu vybudování jednoho z hlavních center nezávislého divadla v Praze – Divadla Alfred ve dvoře. Vysoce si ceníme také dlouholeté výchovy dalších generací performerů a mimů a pedagogického působení na AMU v Praze i JAMU v Brně, jakož i unikátní nečtinské laboratoře Studio Kaple.